Narodil se v roce 1841 v malé obci Nelahozeves nedaleko Kralup nad Vltavou v rodině řezníka jako první z devíti dětí Anny a Františka Dvořákových. Automaticky se tak předpokládalo, že jednou převezme živnost po svém otci. Ten ho skutečně již od útlého věku zasvěcuje do tajů řeznického řemesla, a to zcela prakticky, nicméně na světlo se čím dál více dere Antonínův nezměrný hudební talent. Po přestěhování rodiny do Zlonic se dvanáctiletý Dvořák dostává pod dohled zlonického kantora a multiinstrumentalisty Antonína Liehmanna. Vedle houslí ovládne hru na varhany i základy kompozice. V roce 1857 se jako šestnáctiletý stěhuje do Prahy, kde začíná studovat varhanickou školu. V osmnácti se stává violistou orchestru Karla Komzáka, kde působí téměř devět let. Mezi dirigenty, s nimiž orchestr pravidelně spolupracuje, figuruje další slavné jméno – Bedřich Smetana. Toto angažmá je pro Dvořáka určující. Seznamuje se zde nejen se soudobou českou hudbou, ale i se světovou operní literaturou díky účinkování v nově vzniklém Prozatímním divadle. Začíná skládat. A potkává se zde se svou celoživotní láskou a múzou Josefinou Čermákovou, s jejíž sestrou Annou se později ožení. Na svůj triumf a finanční nezávislost si však musí ještě několik let počkat. Až do roku 1875. Tehdy mu je přiznáno státní stipendium ve výši 400 zlatých ročně. Více než finanční podpora ale Dvořákovi pomáhá přízeň tehdy již slavného Johannese Brahmse, který byl členem komise. Na jeho přímluvu uzavírá mladý skladatel smlouvu s jedním z nejvýznamnějších německých nakladatelů, Fritzem Simrockem. Na svět přichází slavné Moravské dvojzpěvy a první řada Slovanských tanců, které vynesou Dvořákovi první mezinárodní úspěch. Šťastné období zkalí pouze velká rodinná tragédie. V rozmezí dvou let umřou Dvořákovi všechny tři děti. Se svým žalem se vyrovná po svém – vznikne jedno z jeho nejkrásnějších děl – Stabat mater. To mu paradoxně otevírá Dvořákovi definitivní cestu k jeho triumfu na mezinárodní scéně poté, co je provedeno v londýnské Royal Albert Hall. Své ženě Anně píše: „Milá ženuško! … Nevím, co bych Ti psal, jen tolik, že jsem nevýslovně šťasten, jakého uznání a obdivu se mi zde ze všech stran dostává. Sbohem Tvůj Antonín.“ Nastává šťastné období. Dvořák si buduje své letní sídlo ve Vysoké u Příbrami, kde během dalších dvaceti let vznikne několik autorových nejproslulejších skladeb. V roce 1891 dostává Dvořák nabídku stát se ředitelem Národní konzervatoře v New Yorku s platem třicetkrát vyšším, než mu nabízí konzervatoř pražská. Po počátečním váhání odplouvá v roce 1892 za oceán, kde stráví s jednou přestávkou dva a půl roku. Zde píše svá asi nejproslulejší díla: Symfonii č. 9 e moll „Z nového světa“, Smyčcový kvartet č. 12 F dur „Americký“, cyklus osmi Humoresek, Biblické písně na texty z Davidovy Knihy žalmů a v závěru svého pobytu skicuje i svůj slavný Koncert pro violoncello h moll, jenž se stal samozřejmou součástí repertoáru všech světových violoncellistů. V závěru života se nechává inspirovat říší pohádek, bájí a lidové moudrosti. Vedle pohádkové opery Čert a Káča dokončuje svou jedinečnou Rusalku, jejíž premiéra v roce 1901 byla jedním z posledních skladatelových uměleckých triumfů. Umírá náhle 1. května roku 1904. Jak žil, tak i odešel z tohoto světa. Bez patosu, neokázale. Jeho poslední slova byla: „To se mi nějak točí hlava, půjdu si lehnout.“